Tenká hranice

MEZI PRVNÍM A POSLEDNÍM DECHEM Narodila jsem se do světa, kde čas nikdy nestojí, první nádech je začátek, poslední dech jednou skončí. Přišla jsem sem bez ničeho, stejně jako každý z nás, a mezi kolébkou a hrobem máme jen půjčený čas. Viděla jsem lidi přicházet, viděla jsem je mizet, některé vzpomínky bolí, jiné už nedokážu říct. Někdo tu má sto let, někdo jen pár krátkých dní, život není spravedlivý, přesto každý o něj sní. Když se narodí dítě, někde zazní první pláč, a někde ve stejnou chvíli někdo naposledy zavře oči zas. Jeden začíná svůj příběh, druhý už otáčí list, a my si myslíme, že máme čas… přitom nevíme vůbec nic. Sociální sítě plné tváří, co už nemůžou psát, jejich profily pořád žijí, i když oni nemohou vstát. Fotky zůstaly na místech, kde kdysi byl jejich smích, a najednou chápeš, jak tenká je hranice mezi „jsem“ a „byl“. Proto nechci jednou odejít s pocitem, že jsem nežila, že jsem moc mlčela, bála se a svoje sny pohřbila. Chci milovat naplno, i když láska někdy bolí, chci říct „mám tě ráda“, dokud ještě někdo stojí proti mně a slyší. Protože smrt není otázka, jestli přijde — ale kdy, a nikdo z nás nezná datum napsané na konci své knihy. Tak proč se pořád hádáme, proč si ubližujeme dál? Když nakonec každý z nás bude stát před stejnou tmou sám. Já jsem žena, co si prošla nocí a hledala v ní světlo, padala jsem tolikrát, že už vím, jak chutná dno i peklo. Ale pořád dýchám, pořád píšu, pořád ve mně něco žije, a dokud mám jeden nádech, můj příběh ještě nekončí. Tak až jednou přijde chvíle a já zavřu svoje oči, nechci, aby po mně zůstalo jen ticho mezi řádky. Chci, aby někdo řekl: „Ona opravdu cítila a žila.“ Protože největší smrt není zemřít… ale nikdy pořádně nežít.