Krychle bez hran

Všechny moje emoce, co kdysi byly tady... Ty duševní nemoce teď asi umřou hlady. Na duši klid mít a jen se prázdně koukat, jen už nic necítit a v síti prázdna dýchat. Jen když otevřu pěst, tak moc cítit to je, ten zhmotněnej trest, dál mě ochromuje. To pak žádný doteky nejsou vůbec cítit. Pořád mi jdou do ruky a berou to co chci mít. Takový krychle lítaj a mě berou sílu, nemají žádný kraj a ani žádnou hranu. Prostě krychle bez barvy, s rohy co nejsou špičatý, vzduch v sobě obarví a jsou zlý a krutý. Prostě krychle bez hrany, co bere moji sílu. Začínalo to jenom sny, ale teď už berou i víru. Dvanáct hran něčeho, co sebou vlastně není. Jednou dotknu se toho a ono mě to změní. Začínám se bát, že dřív byl strach zbytečný. Co může za tím stát? Dřív byly netečný. Dřív v nich nic nebylo, teď jsou v nich city. Dřív si vzduchem pluly sólo, teď jdou po mě břity.