Stíny

Jdu chodbou, kroky duní, za mnou stíny, za mnou smích, každej jejich blbej komentář se mi zarývá pod kůži dřív. Tváře křivý, řeči levný, hrajou drsný v partě jen, když jsou sami, sklopí oči, najednou jsou bez jmen. Stíny, stíny, za mnou běží každej den, stíny, stíny, chtějí vidět, jak jdu ven. Stíny, stíny, chtějí vidět další pád, ale já vstanu znovu, i když nemám sílu vstát. Rychlej dech, rychlej beat, hlava jede jako vlak, všechna slova v hlavě hoří, nesu je jak těžkej náklad. Každej posměch, každej pohled, každej falešnej smích, zanechal tu stopu, ale nezabil můj vnitřní křik. V noci vidím stíny, ve dne slyším jejich hlas, říkají mi, že jsem nikdo, že prej nemám žádnej jas. Jenže právě z týhle tmy si stavím vlastní cestu ven, z každý rány další sílu, z každý noci novej den. Stíny, stíny, za mnou běží každej den, stíny, stíny, chtějí vidět, jak jdu ven. Stíny, stíny, chtějí vidět další pád, ale já vstanu znovu, i když nemám sílu vstát. Nejsem jejich terč navždy, nejsem jejich hra, jednou zmizí v prachu času, jejich sláva dohra. Až se otočím zpátky, budou malí jako dým, a já půjdu svojí cestou, silnější než kdy dřív