Bolest 2

Ležel jsem na JIPce, svět byl úplně mimo, pípání přístrojů, ticho, co bodá přímo. Koukal jsem do stropu, nevěděl, co bude dál, v hlavě tisíc myšlenek, s každou jsem sám stál. Pak přišla psychiatrie, další zavřený dveře, říkali „drž se“, ale nikdo neví, co člověk nese. Dny se táhly pomalu, noci byly dlouhý, všichni chtěli odpovědi, já měl hlavu v mlze hustý. Potom mě vyhodili zpátky mezi lidi ven, jako by všechno zmizelo ze dne na den. Jenže problémy zůstaly, šly se mnou domů, a já se pořád ztrácel v tom stejným zlomu. Nedávám to psychicky, někdy je toho moc, usínám nad ránem a probouzím se o noc. Úsměv na tváři, ale uvnitř je chaos, každej další krok je jak nekonečná vzdálenost. Lidi kolem říkaj, že čas všechno spraví, ale některý rány zůstávaj dál v hlavě zapsaný. Bojuju každej den, i když síla dochází, a hledám světlo tam, kde tma pořád přichází.