muj sen

Všechno to začalo tak, že mi skočila myšlenka do hlavy. Náhodně, jak kdyby ji někdo hodil shora a čekal, co s ní udělám. Seděl jsem v pokoji, ticho kolem, jen pár tónů z repráků a tlukot srdce, co zněl do rytmu. V tu chvíli jsem si řekl: „Proč ne já?“ Nešlo o slávu. Šlo o hlas. O to, říct něco, co lidi cítí, ale neumí vyslovit. Začal jsem psát. Každej řádek byl kousek mě. Někdy syrovej, někdy křivej, ale pravej. Zkoušel jsem to nahlas, zakopával o vlastní slova, ale pokaždý jsem vstal. Každej track byl malý vítězství, každej beat mi připomínal, že sen se neplní sám. Časem jsem pochopil, že rap není jen hudba. Je to způsob, jak dýchat, jak přežít. Každej, kdo mě kdy podcenil, mi vlastně přidal sílu. Každej, kdo se smál, mě donutil psát víc. Zůstal jsem sám, ale s perem v ruce a ohněm v hrudi. Dnes, když zavřu oči, vidím pódia, světla, lidi, co znají moje texty nazpaměť. Ne proto, že jsem slavnej, ale protože jsem zůstal svůj. Všechno to začalo jednou myšlenkou. A ta se změnila v cíl. Cíl, kterej se mění ve skutečnost pokaždý, když vezmu mikrofon do ruky. Protože já nechci bejt jen rapper. Já chci bejt hlas. Hlas, co nezmizí, když dohraje beat.